Téma týdne

Old age is no place for sissies..

13. února 2014 v 16:29 | An

Staří není pro slabochy. Hodně lidí se staří bojí. Je to strach z toho jací budou, co všechno se změní, bojí se sami sebe ?? A nebo jde o strach z toho, co se jim nakonec ve stáří stane ?? Nikdy nevíme a ani nezjistíme jaký den bude našim posledním. Člověk by měl žít život na plno a užívat si každýho dne od chvíle, co pootevře oči v posteli až do chvíle, co je na tom stejném místě zase zavře. Je jedno jestli jsme mladí a nebo staří.

Stáří. Je to období, které potká všechny z nás. A měli bysme se na něho těšit a ne se ho bát. Měli bysme si toto období užívat, a to nejvíc jak jen to pujde. Právě v tomto období se musíme snažit užívat si věcí a radovat se z maličkostí ještě víc než kdy předtím. Vždyť je to chvíle, kdy si to všechno můžeme pořádně dovolit. Člověk už nemá žádné veliké závazky. Škola za námi, práce za námi, a bohužel i přátel ubývá. Ano vím, že čím víc člověk stárne, tak tím víc ho zdraví přestává nějak podporovat. Ale všechno jsou to dovětky toho, co si budujem celý život. Pokud budeme žít zdravě, zbytečně se nenervovat a dělat věci s nadšením, to zdraví nám vydrží..

Já bych chtěla cestovat, podívat se tam, kam sem se nedostala za celý život. Ctěla bych se naučit a zažít něco nového, něco k čemu sem neměla nikdy příležitost. Chtěla bych jít s dobou, která je a ne pořád vzpomínat na to, co bylo a jestli to byo lepší nebo ne. Chtěla bych si hrát s vnoučaty, které by mě milovali. Chtěla bych trávit čas s rodinou a někým, kdo by mi byl po boku aspon 50 let. Chtěla bych chodit s přáteli ven a ne pořád trčet doma. Prostě se bavit, užívta si, být plná života..

Takže nebojte se stáří, těště se na něho. Je to určitá část života, kterou si musíme užít stejně tak, jako ty předešlé. A přece chceme, aby se na nás vzpomínalo v tom nejlepším. Chci abych byla ta, která se dokázala bavit do poslední chvíle a byla vždy plná optimismu. A ne ta stará zakeřná babka, která všechny buzerovala a od ráno do večera lítala v kauflandu, ne děkuju..

Love story.. or not ??

22. ledna 2014 v 15:32 | An
cute, h, babi, love, couples, and

Ani netuší jak moc si přeju, aby konečně udělal pár kroků navíc a došel za mnou. Už se blíží. Srdce mi tluče, tak rychle, že asi za chvilu vyskočí. Jde sem.... Ach ne, proč ona má takové štěstí. Proč si vždycky vybere ji. Ta úžasná nálada plná naděje je v okmažiku pryč. Toto byla dnešní poslední možnost. "Můžu prosit", ozve se najednou vedle mě. S usměvem si stoupám a jdu na taneční parket. Ten kluk je velmi milý, už jsem s ním párkrát tancovala, ale prostě není to on. Nevím čím to, ale přešli jsem půlku sálu a došli až vedle něho. Podívala jsem se na něho, a ten krásný pocit byl hned zpátky. To ne, to není možný on se na mě usmál. Začínám vnímat ten divný pocit v briše a můj obličej se mění v né moc pěknou barvu. Je tak krásný, úžasný. Usměje se znovu, asi mu příjde vtipný můj rudý obličej, ani bych se tomu nedivila. Jenom sklopím hlavu a pak mu úsměv vrátím. Hudba začne hrát a my začneme tančit. Myslím, že to je Walzt, mám štěstí protože ten celkem umím. Už jsem se tady hodně nasmála, a to je teprv 4. lekce. Pozorovat všechny jak si šlapou po nohách a strašně se tomu smějí, je celkme vtipný. Jdu si do šatny pro bundu a mířím si to domů. Ve chvíli, co sedím na zastávce a čekám na tu užasnou šalinu, která nepojede sto let, se stane něco, co jsem vážně nečekla. "Ahoj". Zvednu hlavu. Mám vážně štěstí, že sedím, protože jinak bych už ležela na zemi. Stojí tam. Přímo u mě a říká mi ahoj. Snažím se ze všech sil mu odpovědět a dělat jako, že se nic neděje. To není možný, znám ho 5 dní a jsem z něho uplně mimo. Už od prvních tanečních se modlím, aby došel za mnou a teď je tady. Sedí vedle mě na lavičce a chce si se mnou povídat. Proč sem jenom taková kráva a nedokážu mu říct ani slovo. Nikdy jsem na lásku na první pohled nevěřila, ale toto mě dostalo z omylu. Snažím se chovat normálně a odpovídat mu. K mé smůle ta šalina jede nějak brzo. "No nic tak se zase uvidíme za týden. Měj se pěkně". Páni, sem jak v sedmým nebi. Odpovím mu jenom jednoduchý ahoj a nastoupím. Bože takovej trapas...

Darkness.

15. ledna 2014 v 14:23 | An

Jsem sama doma. Všude je tma. Nevidím ani na krok před sebe. Jsem plná nejistoty a strachu. V hlavě se mi motají myšlenky, co všechno se teď může stát a co vlastně budu dělat až se něco stane. Mám začít křičet a doufat, že mě někdo uslyší, mám se zkusit bránit nebo být radši v klidu a ani nešpitnout. S každým krokem se bojím víc a víc. V každým koutu, za každým rohem někoho vidím. Někoho, kdo čeká až se k němu přiblížím. Všechen strach zmizí v okamžiku, co se dostanu k vypínači a světlo se konečně rožne. Taková úleva..

Už jako malé děti máme strach ze tmy. Žádné světlo, ozývají se podivné zvuky a po celém pokoji se plazí černé stíny. Dohromady s dětskou fantazií z toho vznikne strašné strašidlo, které nás straší noc co noc. Bohužel rodiče něčemu takovému nevěří, a to ani i když dříve zažívali to stejné. A tak se děti s tímto strachem musejí vypořádat samy. Někoho tento strach s narůstajícím věkem přejde. Někoho bohužel ne a strach z toho, co na nás ve tmě čeká, nám zůstane až do dospělosti. A to je přesně můj případ.

Nesnáším ten pocit, když jsem doma sama. Stává se ze mě najednou to dítě, které věří, že se pod postelí skrývá strašidlo, které ho chce sežrat. Jediná věc, kterou mám na tmě ráda, je měsíční svit, který na mě kouká přes moje okno. Jakékoliv světlo je v tento moment pro mě nejlepší kamárád. Jsem v těchto věcech srab, ale nestidím se za to. Každý se něčeho bojí a pro mě je už od malička tma tím nejhorším..


Co vy bojite se tmy nebo ji máte rádi ?? xx
 
 

Reklama