Love story.. or not ??

22. ledna 2014 v 15:32 | An |  Téma týdne
cute, h, babi, love, couples, and

Ani netuší jak moc si přeju, aby konečně udělal pár kroků navíc a došel za mnou. Už se blíží. Srdce mi tluče, tak rychle, že asi za chvilu vyskočí. Jde sem.... Ach ne, proč ona má takové štěstí. Proč si vždycky vybere ji. Ta úžasná nálada plná naděje je v okmažiku pryč. Toto byla dnešní poslední možnost. "Můžu prosit", ozve se najednou vedle mě. S usměvem si stoupám a jdu na taneční parket. Ten kluk je velmi milý, už jsem s ním párkrát tancovala, ale prostě není to on. Nevím čím to, ale přešli jsem půlku sálu a došli až vedle něho. Podívala jsem se na něho, a ten krásný pocit byl hned zpátky. To ne, to není možný on se na mě usmál. Začínám vnímat ten divný pocit v briše a můj obličej se mění v né moc pěknou barvu. Je tak krásný, úžasný. Usměje se znovu, asi mu příjde vtipný můj rudý obličej, ani bych se tomu nedivila. Jenom sklopím hlavu a pak mu úsměv vrátím. Hudba začne hrát a my začneme tančit. Myslím, že to je Walzt, mám štěstí protože ten celkem umím. Už jsem se tady hodně nasmála, a to je teprv 4. lekce. Pozorovat všechny jak si šlapou po nohách a strašně se tomu smějí, je celkme vtipný. Jdu si do šatny pro bundu a mířím si to domů. Ve chvíli, co sedím na zastávce a čekám na tu užasnou šalinu, která nepojede sto let, se stane něco, co jsem vážně nečekla. "Ahoj". Zvednu hlavu. Mám vážně štěstí, že sedím, protože jinak bych už ležela na zemi. Stojí tam. Přímo u mě a říká mi ahoj. Snažím se ze všech sil mu odpovědět a dělat jako, že se nic neděje. To není možný, znám ho 5 dní a jsem z něho uplně mimo. Už od prvních tanečních se modlím, aby došel za mnou a teď je tady. Sedí vedle mě na lavičce a chce si se mnou povídat. Proč sem jenom taková kráva a nedokážu mu říct ani slovo. Nikdy jsem na lásku na první pohled nevěřila, ale toto mě dostalo z omylu. Snažím se chovat normálně a odpovídat mu. K mé smůle ta šalina jede nějak brzo. "No nic tak se zase uvidíme za týden. Měj se pěkně". Páni, sem jak v sedmým nebi. Odpovím mu jenom jednoduchý ahoj a nastoupím. Bože takovej trapas...


Zapnu facebook a vidím to, nová žádost o přátelství. Od něho. S obrovskou radostí to potvrdím a čekám jestli napíše. Nevím proč mu nenapíšu sama. Jsem v těchto věcech strašně srab. Mám hodně velký štěstí, protože hned napsal... Je tak jednoduchý si s ním psat, oproti tomu, když s ním mám mluvit na živo. Píšeme si každý den. Pokaždé když se ozve se mi strašně zlepší nálada. Je to láska nebo se mi jenom tak strašně líbí. Nevím jsem zmatená. Před měsícem jsem se rozešla s jedním klukem a asi ještě nejsem připravená na nějaký další vztah. Když mi napíše, že se mu líbím, je to nepopsatelný pocit. To o čem sem snila od prvního okamžiku, co jsem ho poznala, je tady. A já místo toho, abych mu řekla to stejný, píšu kraviny. Mám z toho strach. Mám strach z toho s ním někam jít. Ale proč. Strašně se mi líbí. V jeho společnosti se mi podlamujou kolena. A najednou když se mě zeptá jestli s ním nechci někam jít, si vymýšlím různý výmluvy jenom abych nikma nešla. Jsem tak strašně blbá...

Dokud byli taneční psali sme si dál a dál. Pořád se mě snažil dostat ven a já pořád nešla. V tu chvíli sem samu sebe nechápala. Na závěřečným plesu jsme se potkali. Zrovna hráli nějaký ploužák a tak se mě zeptal, jestli si nechci zatančit. Točili sme se dokola a byl to nádherný pocit. Bylo mi v jeho blízkosti tak strašně dobře. Nechápala jsem sebe víc a víc. Proč s ním sakra nikam nejdu, proč si vymýšlím blbosti, abych nikam nemusela, proč ?? Ples skončil a mi jsem se rozloučili. Konec... Vyčítala jsem si svoji blbost víc a víc. Občas napsal, jestli nechci zajít na kafe nebo se jenom tak na pokec stavit k němu. Nechtěla jsem, ale v té době jsem už znala důvod. Byl zadaný, měl přítelkyni. A mě přišlo hodně blbý, že celou dobu jsem s ním někam nešla a najednou, když už někoho má, bych se odhodlala jít. Bála jsem se toho, že když ho zase uvidím probudí se ve mě všechny ty pocity, který jsem měla dřív. Nejsem taková, neničím vztahy.

Uběhli skoro dva roky a kromě občasnýho napsaní, se nic nedělo. Už jsem z toho všeho byla venku. Ovšem pak přišla ta zlomová chvíle. Během těch dvou let jsem měla dva vztahy. Ani jeden nevyšel a oba se ke mě zachovali jak ke kusu hadru. V tu chvíli napsal on. Stěžoval si, jak ten jeho vztah je už o ničem, jak se kvůli tomu trápí. Zeptal se mě jestli s ním nechci ven, že by se potřeboval dostat do lepší nálady. Nechápu, kde se to ve mě vzalo, ale v tu chvíli jsem mu odpověděla: "Jo já půjdu, ráda". Chyba... Všechny city, který jsem k němu cítila dřív, byly zpátky. A snad ještě ve větším. Už jsem mohla říct, bez jakékoliv nejistoty, že jsem se zamilovala. A to dost...

Ovšem jeho vztah nebyl zase až tak špatný. Miloval ji pořád. A všechno, co říkal byly jenom řeči. Že me má rád, že by se mnou chtěl být, že k té druhé už nic necítí, že všechno bude v pořádku. Nic z toho nebyla pravda...


Je až vtipný, že kolikrát ikdyž na něco dlouho čekáme, toužíme po tom a pak se to stane, tak už z toho nejsme tak nadšení jak bysme chtěli. Kde se vlastně stane ta chyba ?? Každý příběh pokaždé neskončí větou "A žili šťastně až do smrti". Život není pohádka a občas musíme počítat s tím, že všechno nebude tak růžové jak si představujeme. Za všechno, co se nám děje, si ale můžeme z části sami. Svádět všechno na toho druhého, je vlastně sobectví. V každém příběhu jsou přece dva, ne jenom jeden. Lásku doprovází smutek, slzy, žárlivost. Ale každý si tím musí projít, aby nakonec našel toho pravého a poznal tu opravdovou šťastnou lásku. Ze všech chyb se člověk musí poučit. A když nám někdo ublíží, aspoň si uvědomíme, že příště už musíme stát nohama pevně na zemi a ne lítat někde v oblacích, aby si s námi každý mohl dělat co chce. Láska je krásná, úžasná do té chvíle, co jsou oba dva šťastní. Ne pouze jeden, oba. A každý by to měl aspoň jednou zažít..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mrs. Writer Mrs. Writer | E-mail | Web | 25. ledna 2014 v 21:54 | Reagovat

Smutná, ale pravdivá povídka. Těch prvních pár vět na mě úplně sedí. Proč ona a ne já? Proč si vybral ji..? Tu otázku si pokládám už dva roky. Haha.
Líbilo se mi to, ale ten  konec.. bylo mi jí líto :D
Nejvíc mě ale si oslovil ten tvůj dovětek na konci :))

2 An An | Web | 27. ledna 2014 v 19:44 | Reagovat

Moc děkuju :) Povídky moc psát neumím i když se strašně snažím :D prostě to nejde .. Ten začátek dokonale sedí i na mě, takových otázek mám milion :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama