Goodbye February..

1. března 2014 v 13:22 | An |  Me

Ahoj zlatíčka. Sem strašně ráda, že ten strašnej měsíc Únor, kterej totálně nesnáším, už skončil a že právě dneska začíná měsíc, který absolutně zbožňuju, protože s ním přichází jaro, který miluju nejvíc ze všech období. Nevím jestli to je tím, ale moje nálada se začíná zvedat. Jupíí jej. Depkařskej měsíc je za náma. Ještě že má jenom 28 dní :D

Řekla bych, že všechno to začalo tím večerem s děckama ze školy. Původně se mi nikam chodit absolutně nechtělo, no nakonec sem byla překecaná a tak jsem šla a můžu říct, že sem udělala dobře. Zase sem se o něco líp poznala s částí mých spolužáků. Ti lidi sou tak vtipní, nemohla sem z nich a musela sem se furt smát. Což bylo dobře. Večer sem zakončila večeří v mekáču s kamošem a po tom hnusným jídle mi hned bylo líp. Včera sem byla na hokeji, na který mimochodem chodím strašně ráda a už celkem dlouho. Je dobře, že všude mám skupinku jiných lidí a tak mi pokaždé zvedne náladu něco jinýho. Taky sem si koupila lístek (teda náramek) na Majáles. To mi taky částečně zvedlo náladu, protože majáles sem za posledních 5 let nevynechala ani jednou, takže už aby byl květen, strašně se tam těším.. Huuuh

Dneska začíná Březen a konečně už bude oficiální Jaro, takže doufám, že to počasí, co je teď momentálně už vydrží. Protože další narozky, který mám v dubnu, už nechci slavit na sněhu :D .. Jaro naprosto zbožňuju je to období, když už začíná být teplo a všechno krásně roste a všude kolem je taková příjemná atmosféra. Miluju to. Březen, nový měsíc, nová nálada, nové činy. Musím jít konečně do sebe a teď je na to ta nejlepší příležitost. Do léta zbývají 4 měsíce a přece jenom je to důvod začít ze sebou něco dělat. Ale znám se a skočím ještě dřív než začnu. No uvidíme xx

Doufám, že se nálada zvedla všem a že už nikdo nedepkaří. Mějte krásnej víkend zlatíčka xx
 

Trying to forget. Again.

27. února 2014 v 8:23 | An |  Diary

Je čtvrtek 27.2. 2013 .. Za chvilu musím do školy na nějakou debilní matiku a přednášku z mikroeokonomie. Večer mám jít na akci s lidma ze školy. Ale mě se absolutně nikam nechce, ani teď a už vůbec ne potom. Nemám na to naládu. Nemám náladu s někým mluvit ani se hýbat. Nechci se hnout z postele. Nejradši bych zůstala zachumlaná v dece, v ruce čaj a vedle sebe krabica kapesníků. Chce se mi brečet od okmažiku, co sem se vzbudila někdy na začátku tohoto měsíce..

Mám takovou jednu vlastnost, a to neustálý přemýšlení nad věcma, co se staly, a je úplně jedno jestli před pár dnama, měsícem nebo rokem. Loňský začátek roku pro mě nebyl zrovna tím, co bych si nejvíc přála. Nevím proč, ale musím o tom všem přemýšlet, ikyž už nějaká doba uběhla. Stalo se, nic s tím už neudělám, je to přyč. Ale ne, já prostě nemůžu jen tak něco hodit za hlavu. Nejde to, neumím to. A dokud si nejsem jistá jak to vlastně všechno bylo, proč se to stalo a jestli to něco znamená i teď, tak to z hlavy nedostanu.

Problém je že sem strašně tvrdohlavá a pořád si melu to svoje dokola, takže i když mě někdo přesvědčuje o opaku, mám problém mu uvěřit. Nemám žádný sebevědomí, poslední dobou mi mizí i ta malilinkatá část, která byla někde schovaná. A kvůli tomu se furt shazuju, nevěřím si a taky nevěřím nikomu, kdo mi např. řekně nějakou lichotku. Neumím to. Ještě spíš naopak mi příjde, že to říká jen tak, jen se slušnosti. Otázky typu: Co na mě vidí ?? Proč zrovna já když ona je stokrát hezčí.. jsou pro mě dost známý. Lítají mi totiž v hlavě každou chvilku. Je to těžký. Doufám, že mě toto depkařský období zase brzo opustí, protože se tím zabývat nechcu. Ale momentálně to jinak nejde. Bohužel co dělat s mým sebevědomím opradu netuším. Jo trápit se, to já umím až moc dobře..

Old age is no place for sissies..

13. února 2014 v 16:29 | An |  Téma týdne

Staří není pro slabochy. Hodně lidí se staří bojí. Je to strach z toho jací budou, co všechno se změní, bojí se sami sebe ?? A nebo jde o strach z toho, co se jim nakonec ve stáří stane ?? Nikdy nevíme a ani nezjistíme jaký den bude našim posledním. Člověk by měl žít život na plno a užívat si každýho dne od chvíle, co pootevře oči v posteli až do chvíle, co je na tom stejném místě zase zavře. Je jedno jestli jsme mladí a nebo staří.

Stáří. Je to období, které potká všechny z nás. A měli bysme se na něho těšit a ne se ho bát. Měli bysme si toto období užívat, a to nejvíc jak jen to pujde. Právě v tomto období se musíme snažit užívat si věcí a radovat se z maličkostí ještě víc než kdy předtím. Vždyť je to chvíle, kdy si to všechno můžeme pořádně dovolit. Člověk už nemá žádné veliké závazky. Škola za námi, práce za námi, a bohužel i přátel ubývá. Ano vím, že čím víc člověk stárne, tak tím víc ho zdraví přestává nějak podporovat. Ale všechno jsou to dovětky toho, co si budujem celý život. Pokud budeme žít zdravě, zbytečně se nenervovat a dělat věci s nadšením, to zdraví nám vydrží..

Já bych chtěla cestovat, podívat se tam, kam sem se nedostala za celý život. Ctěla bych se naučit a zažít něco nového, něco k čemu sem neměla nikdy příležitost. Chtěla bych jít s dobou, která je a ne pořád vzpomínat na to, co bylo a jestli to byo lepší nebo ne. Chtěla bych si hrát s vnoučaty, které by mě milovali. Chtěla bych trávit čas s rodinou a někým, kdo by mi byl po boku aspon 50 let. Chtěla bych chodit s přáteli ven a ne pořád trčet doma. Prostě se bavit, užívta si, být plná života..

Takže nebojte se stáří, těště se na něho. Je to určitá část života, kterou si musíme užít stejně tak, jako ty předešlé. A přece chceme, aby se na nás vzpomínalo v tom nejlepším. Chci abych byla ta, která se dokázala bavit do poslední chvíle a byla vždy plná optimismu. A ne ta stará zakeřná babka, která všechny buzerovala a od ráno do večera lítala v kauflandu, ne děkuju..
 


Hello Sweeties..

6. února 2014 v 13:27 | An |  News

Zdravím zlatíčka. Vím, že tady poslední dobou moc nejsu, spíš vůbec, takže sem v rychlosti chtěla vysvětlit proč tomu tak je. Blog neberu jako nějakou povinnost, píšu když mám čas a taky náladu něco napsat. Bohužel teď není ani čas a popravdě ani ta nálada mi moc nepřispívá...

Tento týden je poslední, kdy mám ještě volno. Příští týden mi začíná škola, achjo, a další volno bude až někdy v květnu. Místo toho abych si užívala posledního volnýho času s přáteli nebo třeba lítaním po obchodu, tak chodím do práce. Byla sem v pondělí, včera a ještě jdu zítra a v nedělu. A to nemluvím o příštím týdnu. Většinu toho druhýho dne pak prospím, protože mám noční. Ale chtěla sem toho stihnout co nejvíc, ještě když mám volno a další den nemusím do školy. Je to na nic, ale co si budem říkat, peníze potřebuje každý.

Nevím jestli se to příští týden nějak zlepší, protože jak sem říkala začíná mi škola a do práce jdu taky. Ale budu se snažit. Nejde o to, že bych měla odpor k tomu něco napsat, ale prostě den rychle uteče když spíte do 1 odpoledne. Pak zbytek dne ležím s čajem v posleli, čtu knížku a najednou je zase večer. Navíc není mi zrovna nejlíp, ale doufám, že se to do konce týdne zlepší. Mám rozepsaný jeden článek, třeba ho během týdne ještě dopíšu, a třeba taky ne. Uvidíme..

Takže mějte se krásně, za chvíli je víkend, tak si ho pořádně užite. A prosím omluvte moje línou náladu xx

Oh my gosh !!

30. ledna 2014 v 14:11 | An |  Me

Už od rána se třepu z toho, že si budu dneska odpoledne registrovat rozvrh na další semestr. No, když sem si ho registrovala na podzim, byla sem z toho vytřepaná už od ráno a třepala sem se ještě 3 hodiny potom. Ale pro moje překvapení, sem měla všechno tak, jak jsem chtěla. A v to sem pevně doufala i teď. Omyl..

Měla jsem všechno krásně naplánovaný. Aktuaizovala sem tu debilní stránku každou vteřinu, ale můj Mr. nejpomalejší notas na světě to aktualizoval tak dlouho, že když stránka konečně, po milion letech, nasočila, tak půlka věcí byla zabraná. Sem nasraná ?? JO SEM !!!! S mojí kamoškou mám kromě přednášek jenom jednu hodinu cvik. Což mě na tom štve nejvíc.. V pondělí končím v 5 a to mám o dvě hodiny později ještě přednášku. Přednáka od 7 do 9 večer, proč ne, že určitě tam bude chodit moc lidí. Aspoň, žepátek mám volno. No nějak to ty 3 měsí ce budu muset přežít. Snad to uteče..

Jsem naštvaná ještě teď a budu ještě hodně dlouho. Ani ta tuna čokolády, která leží vedle mě na posteli ve snaze mě trochu uklidnit, moc nepomáhá. Du se začíst zpátky do knížky nebo asi skočím z okna.. Snad máte lepší den. A co vlastně výzo ?? Mimochodem, strašně vám ho zavidím.. Tak, pochlubte se xx

Warrenovi.

26. ledna 2014 v 16:23 | An |  Curiosity
Na horor The Conjuring (V zajetí démonů) jsem původně chtěla jít do kina. Nakonec z toho sešlo, protože nikdo nechtěl jít se mnou :( a pak už sem na to kašlala a čekala až si to stáhnu. Můžu říct, že film se mi hodně líbil, ale o to teď nejde. Když se dívam na horory, který jsou založený na skutečný události, vyvolává to ve mě pocit zvědavosti. A tak jsem si zkusila něco zjistit o Warrenových, a taky událostech, které vyštetřovali..

Manželé Warrenovi

Ed Warren se narodil v září roku 1926, jeho manželka Lorraine Warren se narodila v lednu o rok později. Manželé se zabývali paranormálními jevy a demonologii a vyšetřovali případy, které s tím byly spojedné. Manželé měli odlišté schopnosti a úzce spolu spolupracovali. Ed byl samouk v oblasti demonologie a případy se snažil řešit vědeckou metodou. Lorrain zakládala na svých vizích a působila jako medium. Manželé tvrdí, že celkem zkoumali více jak 10,000 případů. V roce 1952 založili Společnost pro psychiscký výzkum v Nové Anglii (New England Society for Psychic Reseach)., která je nejstarší duchařskou společností v Nové Anglii, a také otevřeli Warrens' Occult Museum.

Manžele učili svému umění některé generace aktuálních paranormálních vyšetřovatelů. Ed Warren zemřel v roce 2006, ale jeho žena stále pomáhá s vyšetřováním různých záhad, protože jak sama říká, její manžel by si to přál. Na internetu je k nalezení mnoho videí, kde sama Lorraine dává různé rozhovory.

Lorraine Warren a Vera Farmiga

Love story.. or not ??

22. ledna 2014 v 15:32 | An |  Téma týdne
cute, h, babi, love, couples, and

Ani netuší jak moc si přeju, aby konečně udělal pár kroků navíc a došel za mnou. Už se blíží. Srdce mi tluče, tak rychle, že asi za chvilu vyskočí. Jde sem.... Ach ne, proč ona má takové štěstí. Proč si vždycky vybere ji. Ta úžasná nálada plná naděje je v okmažiku pryč. Toto byla dnešní poslední možnost. "Můžu prosit", ozve se najednou vedle mě. S usměvem si stoupám a jdu na taneční parket. Ten kluk je velmi milý, už jsem s ním párkrát tancovala, ale prostě není to on. Nevím čím to, ale přešli jsem půlku sálu a došli až vedle něho. Podívala jsem se na něho, a ten krásný pocit byl hned zpátky. To ne, to není možný on se na mě usmál. Začínám vnímat ten divný pocit v briše a můj obličej se mění v né moc pěknou barvu. Je tak krásný, úžasný. Usměje se znovu, asi mu příjde vtipný můj rudý obličej, ani bych se tomu nedivila. Jenom sklopím hlavu a pak mu úsměv vrátím. Hudba začne hrát a my začneme tančit. Myslím, že to je Walzt, mám štěstí protože ten celkem umím. Už jsem se tady hodně nasmála, a to je teprv 4. lekce. Pozorovat všechny jak si šlapou po nohách a strašně se tomu smějí, je celkme vtipný. Jdu si do šatny pro bundu a mířím si to domů. Ve chvíli, co sedím na zastávce a čekám na tu užasnou šalinu, která nepojede sto let, se stane něco, co jsem vážně nečekla. "Ahoj". Zvednu hlavu. Mám vážně štěstí, že sedím, protože jinak bych už ležela na zemi. Stojí tam. Přímo u mě a říká mi ahoj. Snažím se ze všech sil mu odpovědět a dělat jako, že se nic neděje. To není možný, znám ho 5 dní a jsem z něho uplně mimo. Už od prvních tanečních se modlím, aby došel za mnou a teď je tady. Sedí vedle mě na lavičce a chce si se mnou povídat. Proč sem jenom taková kráva a nedokážu mu říct ani slovo. Nikdy jsem na lásku na první pohled nevěřila, ale toto mě dostalo z omylu. Snažím se chovat normálně a odpovídat mu. K mé smůle ta šalina jede nějak brzo. "No nic tak se zase uvidíme za týden. Měj se pěkně". Páni, sem jak v sedmým nebi. Odpovím mu jenom jednoduchý ahoj a nastoupím. Bože takovej trapas...

Beauty

20. ledna 2014 v 17:36 | An |  Diary
flowers, colors, nature, beautiful, pink

Co je vlastně důkazem toho, jestli je člověk krásný nebo ne. Je to bráno dle tzv. vnitřní krásy, za kterou se považuje to, jaký člověk je povahou a chováním ?? Nebo se krása posuzuje podle vzhledu ?? Podle toho jak osoba vypadá, podle obličeje, podle postavy a dalších znaků zevnějšku. Na tuto otázku je těžké hledat odpoveď. Každý vidí krásu jinak.

Každý člověk má totiž jiné priority. Pro někoho není důležité jak osoba vypadá na první pohled, ale jaká je ve skutečnosti, tedy jak se chová, jak myslí. Pro někoho je zas důležitější jak osoba vypadá. Jaký má obličeji, jestli se obléká podle poslední módy. Já si myslím, že pokud člověk miluje, tak dokáže přehlížet určité nedokonalosti na té druhé osobě. Nedokonalosti jak na vzhledu, tak i na povaze. Proto není podle mě až tak moc důležitá ani jedna strana. Určité sympatie k druhé osobě prostě příjdou. Pokud se nám líbí a máme ji rádi, tak ji máme rádi takovou jaká je. Povahově i vzhledově.

Stereotyp, že člověk musí vypadat jak model/modelka, aby upoutal druhou stranu je podle mě taky dost velká blbost. Každý člověk má jiný vkus a ikdyž holka bude mít míry 90-60-90 nezaručuje jí to, že najde někoho, s kým bude šťastná. Uplně nesnáším řeči bulváru, o tom že nějaká herečka, zpěvačka přibrala a vypadá strašně, a že by se sebou měla něco dělat. Bože lidi proberte se. To, že někdo bude vypadat jak vyžle a bude mít na sobě tunu make upu ho taky neudělá krásnějším, podle mě spíš naopak. Vím, že někdo si zrovna tím makeupem zvědá sebevědomí, ale na přirozenou krásu nic nemá. Každý člověk je přece něčím krásný.

Když to shrnu, člověk by měl vypadat tak, aby byl sám se sebou spokojený. Aby se sám sobě líbíl. Aby se cítil krásný a pak krásný i bude. Pro toho pravéhu budete vy ta nejkrásnější osoba na světě. Názory ostatních, nám můžou být zcela ukradený. I když vím, není zrovna nejjednoduší..

Podívejte se do zrcadla, to co uvidíte to je ta krása. You are beautiful xx

Little me.

17. ledna 2014 v 20:00 | An |  Music
Někdy na začátku, když jsem začínala, jsem tady psala o jedné z mých oblíbených skupin. Od té doby se to v této rubrice nehnulo. No nevadí, tak zatím budu pokračovat tím, co už tady je. Z mého srdce se tyto 4 holky, který si říkají Little Mix, nehnuly. Pořád miluju jejich písničky a před měsícem se objevila jedna nová. Little Me.

Tu písničku zbožňuju od první chvíle, co jsem ji slyšela. Už jenom tak melodie je pro mě strašně návyková, navíc mám tento typ písniček moc ráda. Samozřejmě text je naprosto dokonalý. Je to zas něco, co bych vydržela poslouchat i 100x za sebou. Jako všechny jejich songy mi pomáhají přestat myslet. Sluchátka na uších, zavřené oči, užasná slůvka vycházející z mých úst a jiný svět. xx

Tell her she's beautiful, wonderful, everything she doesn't see. You gotta speak up, you gotta shout out. And know that right here right now. You can be beautiful, wonderful, anything you wanna be.. #LittleMe


Darkness.

15. ledna 2014 v 14:23 | An |  Téma týdne

Jsem sama doma. Všude je tma. Nevidím ani na krok před sebe. Jsem plná nejistoty a strachu. V hlavě se mi motají myšlenky, co všechno se teď může stát a co vlastně budu dělat až se něco stane. Mám začít křičet a doufat, že mě někdo uslyší, mám se zkusit bránit nebo být radši v klidu a ani nešpitnout. S každým krokem se bojím víc a víc. V každým koutu, za každým rohem někoho vidím. Někoho, kdo čeká až se k němu přiblížím. Všechen strach zmizí v okamžiku, co se dostanu k vypínači a světlo se konečně rožne. Taková úleva..

Už jako malé děti máme strach ze tmy. Žádné světlo, ozývají se podivné zvuky a po celém pokoji se plazí černé stíny. Dohromady s dětskou fantazií z toho vznikne strašné strašidlo, které nás straší noc co noc. Bohužel rodiče něčemu takovému nevěří, a to ani i když dříve zažívali to stejné. A tak se děti s tímto strachem musejí vypořádat samy. Někoho tento strach s narůstajícím věkem přejde. Někoho bohužel ne a strach z toho, co na nás ve tmě čeká, nám zůstane až do dospělosti. A to je přesně můj případ.

Nesnáším ten pocit, když jsem doma sama. Stává se ze mě najednou to dítě, které věří, že se pod postelí skrývá strašidlo, které ho chce sežrat. Jediná věc, kterou mám na tmě ráda, je měsíční svit, který na mě kouká přes moje okno. Jakékoliv světlo je v tento moment pro mě nejlepší kamárád. Jsem v těchto věcech srab, ale nestidím se za to. Každý se něčeho bojí a pro mě je už od malička tma tím nejhorším..


Co vy bojite se tmy nebo ji máte rádi ?? xx

Další články


Kam dál